Baví vás filmy s chuligánskou tématikou? Pokud ano, je tady přímo pro vás pokračování filmu Green Street Hooligans, tentokrát s názvem - Stand Your Ground.
V druhém dílu bude ale vše úplně jiné než v prvním. Ve filmu se představí noví hlavní hrdinové a fotbalové stadiony už vůbec neuvidíte. Vše se totiž odehrává v jedné anglické věznici (vypadá spíše jako americká). V tomto díle si však divák nepřijde vůbec na své jako tomu bylo v prvním. Dalo by se říct, že film použil název Hooligans k lepší prodejnosti a hodnocení toho filmu rozhodně nebude nejlepší….

O čem film je?

Několik členů hooligans West Ham skončí ve vězení, kde je hned také několik jejich rivalů z Millwall, kteří mají stále dobré kontakty a jsou mnohem lépe financováni. Fotbalové výsledky venku se i ve věznici stále odrážejí na jejich vzájemné nevraživosti. V sázce začíná být cena nejvyšší, hra začíná…

HWDP nebo také ChWDP (čti ha-vu-de-pe) je často používána zkratka z polské vulgární fráze - chuj w dupe policji (doslova - kurva policie do zadku). HWDP je někdy špatně vyložena jako Hak w dupe policji (doslova - hák do zadku policie). V polštině je ovšem správný výraz chuj i huj, takže se nejedná o pravopisnou chybu.
HWDP je nejznámější polská vulgární fráze a je i velmi slavná mimo Polsko. Polská zkratka by se dala srovnmat s anglickou zkratkou A. C. A. B.

(more…)

Jedná se o německou značku, která se od začátku své výroby soustředila na kulturu skinheads a hooligans. Značka vznikla roku 1996 a od jejího začátku se ryhle šířila mezi skinheady a hooligans na fotbalových stadionech a v ulicích.
Tato značka má být pro lidi, kteří se chtějí nějak lišit - mají vlastní názor, nezáleží jim na společnosti a nechtějí dělat jen hloupé ovce.
Jelikož se značka Troublemaker stala oblíbená, začalo se jí věnovat i více pozornosti v okolí justice, tisku a médií. Tyto orgány se ji snaží zastavit a házet jí klacky pod nohy, chtějí tak, aby byla zastavena výroba tohoto oblečení. V roce 2006 zakladatel této značky předává firmu Troublemaker svému známemu (majiteli firmy Hoffmann-Textil v Německu). Ten vlastní značku dodnes.
Společnost Troublemaker má zaregistrované právo na logo A.C.A.B pro velkou většinu evropských zemích, do kterých patří i Česká Republika. To znamená, že tato zkratka ba měla být pouze na oblečení od této firmy.
Roku 1999 čelila firma Troublemaker žalobě za urážku na cti za motiv na jejich oblečení. Nic velké se ho přitom nestalo. Na jednom oděvu byla na přední straně písmena A.C.A.B. Vše ale dopadlo pro firmu Troublemaker dobře. Soud se vajádřil jasně: Nelze jednoznačně vyšetřit a potvrdit, jestli je zkratka A.C.A.B. míněna jako „All Cops Are Bastards“. A i kdyby to tak bylo, tak to nelze kvalifikovat jako urážku konkrétní osoby. Soudkyně to porovnala jako když se řekne: „Vojáci jsou vrazi“, také to neuráží konkrétní osobu. Obžaloba to zkoušela i jinak, argumentovalo motivem na zádech, kde dochází k násilí proti policii. Ale ani tady neuspěla, dle německého soudu se totiž nejednalo o trestný čin.
Značka Troublemaker je k dostání i na několika místech v ČR.

Rostoucí modernizace fotbalu je nezpochybnitelný fakt. Na mnoha stadionech proti těmto procesům protestují skalní příznivci v kotlích. Přesto existuje velká skupina fanoušků, která se v této problematice příliš neorientuje a mnohé negativní důsledky nevnímá v dostatečném kontextu. Zejména těmto lidem je určená následující článek. Pro lepší představu jsou v něm uvedeny zejména tuzemské příklady. Situace v zahraničí je však podobná.

Většina z Vás bude jistě souhlasit s tvrzením, že nezbytným kořením fotbalu je atmosféra na tribunách. Pokud byste seděli na stadioně sami, nikdy si zápas neužijete takovým způsobem, jako ve společnosti tisíců dalších fans. Nemusíte přímo patřit mezi ty nejhlučnější, ale v podvědomí jste rádi, že zde nějaká povzbuzující skupinka s bubny a silnými hlasivkami je. Nikdo nemá rád ty chvíle, kdy je na stadioně ticho jako v kostele. Včetně hráčů samotných.

Navzdory těmto předpokladům směřují kroky vůdčích fotbalových bossů zejména proti aktivním fanouškům. Věrnost příznivců se jim hodí pouze do té doby, než si zakoupí sezónní pernamentku a dres oblíbeného hráče. „Potom už jen seď a mlč. Po gólu můžeš i vstát a tlesknout. Hlavně si pak zase sedni.“ Zhruba takto jde myšlení manažerů shrnout. Nevěříte a přijde Vám to absurdní? Stačí se trochu zamyslet nad některými jejich kroky. V celkovém důsledku spolu všechny následně popsané aspekty souvisejí, ale pro lepší přehlednost jsou zmíněny odděleně.

Komercializace

Zvyšující komercializace se projevuje snad ve všech složkách společnosti. Nevyhýbá se pochopitelně ani fotbalu. Přináší klady i zápory – těm se budeme věnovat podrobněji. Bylo by utopií snažit se těmto procesům bránit systémem nejrůznějších restriktivních zákazů shora. Na druhou stranu ale ani není nutné všem těmto změnám jen nečině přihlížet. Proč bychom měli mlčet, když se náš oblíbený klub přejmenovává na FC Tesco Praha, nebo když se naše posvátné barvy mění podle loga operátora, který si to rozhodl na dvě sezony zaplatit? Právě v tuto chvíli mají přijít na řadu fanoušci, kteří se těmto změnám zásadně postaví. Že je tento boj důležitý, ale že je možné jej i vyhrát dokázali v posledních letech například fans v Ostravě či Liberci. Klubová vedení se rozhodují primárně na základě financí. Pokud se fanoušci diktátu sponzorů postaví, bafuňáři si mnohdy lehce spočítají, že mohu za ztrátu přízně a za potíže s fanoušky v dlouhodobém důsledku tratit víc, než kolik jim přinese sponzorská smlouva. Nezbytným předpokladem úspěšného tažení fanoušků je jejich jednota a jednoznačně formulované požadavky. Poté je důležité najít hranici, za kterou by kluboví bosové neměli zacházet.

TV

S komercializací úzce souvisí i působení televizních společností. Atmosféře na fotbalových stadionech to samozřejmě nepřidává. Přenosy začínají v naprosto nevhodných časech. Fanouškovské šlágry, které by normálně znamenaly plný dům a vynikající atmosféru, bývají silně degradovány. Problémy vznikají jak domácím, tak hostujícím příznivcům. Není například jednoduché doprovázet svůj klub na druhém konci republiky v pondělí odpoledne. Patrný odliv fans znamenající mnohem nižší atraktivitu zápasu, nemůže být ničím kompenzován. Vliv televizních štábů navíc stále roste a pomalu si začínají diktovat i co a jak se smí z ochozů ozývat. S nevhodným termíny TV zápasů nesouhlasí mnohdy ani samotné kluby, ale nemají dostatečnou snahu ke změně. Argument, že bez televizních kamer nebude dostatečně propagován klubový sponzor bohužel v jejich očích vítězí.

Omezování svobody fanoušků

Asi nejznámějším příkladem restrikcí vůči fanouškům je zákaz pyrotechniky. Většinou je ospravedlňován nebezpečím zranění, které si samotní fans mohou při jejím zapálení přivodit. Spíše to však souvisí s celkovým klimatem ve společnosti, kdy má jedinec stále menší prostor pro vlastní rozhodování. Existoval-li by úřad na odpalování pyrotechniky a v něm speciálně vyškolení úřadníci-odpalovači, kteří by samozřejmě dokázali světlici držet důmyslněji než obyčejní lidé, jistě by s pyrotechnikou nebyl problém. Nejlépe,  kdyby ještě fanoušci na tyto vyškolené odborníky přispívali. Přehnanost obav z pyrotechniky podporuje fakt, že při jejím odpalování nebyl na tuzemských stadionech doposud nikdo zraněn. Zejména byl-li o „pyru“ předem seznámen hlavní pořadatel, jsou tyto aktivity naprosto bezpečné. Zvýšené nebezpečí pro fanoušky naopak vzniká, jsou-li světlice odpalovány „načerno“. V tomto případě hrozí zejména poranění fans od přivolané policie, či ochranky. Na rozdíl od pyrotechniky si se zdravím fans mnohdy o dost více zahrávají hráči a jejich výkony.
Omezování fanouškovské svobody se projevuje i v dalších oblastech. Stadiony začínají být rozdělovány na sektory podle tržních segmentů. V nich poté mohou sedět například pouze nekuřáci, teenageři či rodiny s dětmi. (viz. stadion Sparty). Zkuste zapojit vlastní fantazii, kam až může tento vývoj dospět. Kluby či svaz se snaží cenzurovat choreografie a transparenty. Na některých stadionech se například zakazují věšet velké vlajky, které by mohly překrýt reklamní banner. Není zřejmě daleko doba, kdy bude zakázáno i fandění ve stoje.

V tomto kontextu znějí směšně nářky fotbalových činovníků, že se ze stadionů vytrácejí příznivci. Těžko obstojí argument, že jsou stadiony nebezpečnější než dříve. Kdo na fotbal chodí déle než několik posledních let, musí uznat že opak je pravdou.
Je patrné, že mnohé kluby při svém diletantském rozhodování naprosto opomíjejí duši pravého fanouška. Popřípadě ji vůbec neznají. Těžko říci co je horší. Kvůli všem těmto problémům se s odporem vůči moderním trendům ztotožňuje stále více příznivců. V mnoha evropských zemích vznikají skupiny, které si nechtějí nechat ukrást svůj milovaný fotbal. Hlasitě vystupují proti jeho přeměnu v šaškárnu ušitou dle vzoru zámořských sportovních soutěží. V nich už dávno nestojí na prvním místě sport a fanouškovské vášně, ale spíše dostatečná prodejnost Hot-dogů a miliony čumilů u televize.

Čím více lidí si přečte tento článek, tím více lidí si snad uvědomí, co se v dnešním fotbale děje a přestanou být jen neutrálními.

autor: A.M.F.                                                                                                                Zdroj: hooligans.cz

Ultras nemá jméno, jen dobří přátelé ho znají. Ultras nemá obličej, většinu času jeho hlavu kryje kapuce a šála jeho tvář. Ultras se neoblíká jako ostatní a nenásleduje poslední trendy. Když jde ulicí, ikdyž nemá znaky skupiny je rozpoznatelný. Ultras útočí když je napaden a pomáhá když je to potřeba, nikdy nepřestává být ultras ani poté co odloží svou šálu a vrátí se domů, bojuje 7 dní v týdnu.

Zkušený Ultras vede příkladem mladé, mladí mají respekt před staršími ultras. Mladí ultras jsou hrdí když stojí vedle někoho zkušenějšího, učí se z kritiky staršího Ultras, zrudnou když jim podá ruku. Když se normální člověk dívá na Ultras nerozumí mu, ale on nechce být pochopen, nebo vysvětlovat o čem to je. Každý Ultras je jiný: jsou zde takoví, kteří nosí fanouškovské znaky nebo klubové barvy a jsou zde i jiní kteří něco takového na sobě za celý život neměli. jsou zde takoví kteří cestují jen se svou skupinou a takoví kteří jsou individualisté a jsou svou vlastní skupinou.

Ultras jsou rozdílní, ale co je spojuje je láska k jejich klubu, jejich odhodlání stát 90 minut na nohách ve větru, dešti, jsou spojeni skandováním plným hlasem, spojeni zatímco spí napůl opilí ve vlaku vezoucím je z výjezdu, spojeni v pochodu přes centrum města soupeřova týmu, spojeni jedním sendvičem o který se dělí čtyři z nich po mnoha hodinách hladu, spojeni jednou společnou cigaretou, spojeni jedním pohledem na svět, jedním ideálem, jednou a jedinou mentalitou.

Všechny věci, které nás spojují dohromady, ve stejné vzdálenosti světa od nás: od rozčílených rodičů, tupých bratranců, bojících se spolužáků a spolupracovníků a od netolerantních učitelů nebo šéfů. Ultras není vandalismus nebo násilí bez důvodu, je to neustálá obrana životního směru, který neupadá do krizí kvůli sociálním problémům, kvůli hloupé televizi, kvůli diskotékám které lákají stále víc a víc mladých ale ze všeho nejvíc NEOSPRAVEDLNITELNÝCH REPRESÍ od policie a federací.

Být Ultras je tohle a mnohem víc, emoce a vášně které nemůžeš vysvětlit lidem, kteří si nepřejí rozumět a raději jednoduše otočí své hlavy a pokračují v žití za černým sklem, lidé kteří nikdy nebudou mít odvahu rozbít ten kus skla a vstoupit do světa.

Fotbal je pro mě a pro Tebe a ne pro zasranej průmysl !!!

zdroj:ultras12.cz

Ben Sherman je základní značka kultury Mods, a z této subkultury pak její cesta vedla k fotbalovým chuligánům. Značka byla založena v roce 1963 Arthurem Bernardem Sugarmanem, který si poté změnil jméno na Ben Sherman, během jeho 17tiletého pobytu v USA. Jedná se samozřejmě o britskou značku z jihoanglického města Brightonu, zabývající se zejména výrobou košil, obleků a bot Ale i jinými výrobky.

Na některém oděvu Ben Shermana je znázorněn kruhový erb (roundel) britského Královského letectva v barvách modro-bílo-červené barvy, často nazývaný mezi mods - terč. V novější době jsou košile Ben Sherman dobře rozpoznatelné podle komplexního designu, takzvaného Carnaby stylu (Carnaby Street je nejznámější ulice módy a životního stylu v Londýně ve čtvrti Soho). Firma Ben Sherman se zabýva vyrobou nejen pro muže, ale i ženy a děti.

Ben Sherman byla první firma, která začala vyrábět proslulé zapínací košile tzv. Oxford, které se staly základem módy pro subkultury mods, skinheads a suedeheads. Inspirací k těmto košilím, které z počátku šedesátých let začal tento podnikatel vyrábět, byl elegantní styl Univerzitní ligy, který viděl na univerzitách právě za svého pobytu v USA. Úspěchy s ním přišly velmi brzy, a v zápětí se už věci Ben Sherman prodávaly napříč Evropou i v USA.

V roce 1967 již otvírá v turistickém městě Brightonu, jehož pláže jsou cílem domácích turistů, obchod na Duke Street. A tehdy se zrodil kult, kdy mladí začali toužit po Oxfordských košilích se zapínacím límečkem.

Dále už následovala expanze do londýnské Carnaby Street, kde objednávky převyšovaly možnosti původní továrny v Brightonu, a tak byla výroba přesunuta do Severního Irska. Samotný podnikatel Ben Sherman prodal svou společnost v roce 1975 a odstěhoval se do Austrálie, kde žil až do své smrti v roce (1987).
Věci od Bena Shermana byly po téměř 50 let součástí různých subkultur. Zatímco na anglických stadionech se objevovaly košile Ben Sherman už od 60tých let, tak od 90tých let nastalo určité přesycení kostkovanými košilemi, a Ben Sherman je už jen velmi málo vidět u britských chuligánských gangů, zatímco v ostatních evropských zemích je stále populární i mezi hools.
BS není až tak značka o oblečení, ale o způsobu životního stylu.

Značka Ben Sherman pronikla v posledních letech i mezi příznivce hip-hopu, techna a housu. Firma koncem devadesátých let si dokonce zaplatila několik reklam v německých techno časopisech.

zdroj: hooligans.cz

A.C.A.B

Always Carry A Bible nebo All Coops Are Bestards ?

Jak pro koho… historie zkratky A.C.A.B. se datuje do 20.století. Nejdříve se začala objevovat vytetovaná na tělech britských vězňů. Dávali tím najevo svůj postoj k policii. Později začaly vznikat i jiné náhražky než  „Vždy nos u sebe bibli“. Objevilo se například Apel, Citron, Ananas, Banane nebo Acht Cola, Acht Bier nebo třeba „All Colours Are Beautiful“ a spusty dalších. Později začali v Německu zkratku šifrovat čísly 1.3.1.2., kvůli častým kontrolám fanoušků s A.C.A.B. na oblečení.

Troublemaker

V roce 1999 čelila firma Troublemaker žalobě pro urážku na cti za jeden motiv na jejich oblečení. Na přední straně oděvu byla natištěna písmena A.C.A.B. Obvodní soud se k celé této věci vyjádřil tak, že nelze jednoznačně vyšetřit a potvrdit, jestli zkratka A.C.A.B. je míněna jako „All Cops Are Bastards“ (Všichni policajti jsou bastardi), jak tvrdila obžaloba, i kdyby to tak bylo, tak to nelze kvalifikovat jako urážku konkrétní osoby, protože „All Cops“ (všichni policajti) nejasně definuje, o jaký kolektiv se jedná. Soudkyně pak toto heslo dala do porovnání „Vojáci jsou vrazi“, kdy i toto může být pro vojáka urážlivé, ale též to není možné soudit, jako urážka na cti konkrétního člověka.

Firma Troublemarker si nechala mezinárodně zaregistrovat práva na logo A.C.A.B. znamená to, že toto logo smí být pouze na výrobcích od Troublemarkeru a nebo s jejím souhlasem.

Vzniklo také mnoho písní o A.C.A.B., jedna se tak dokonce jmenuje, od skupiny The 4-skins

Hooligans

(počeštěný tvar „chuligáni“) je dnešní označení pro radikální fanoušky. V současné době jsou hooligans fanoušci, kteří se organizují za účely střetů s fanoušky ostatních fotbalových klubů. Často jsou za chuligány označování i členové tzv. „ultras“ skupin, kteří většinou nemají s násilím na stadionech i mimo nich nic společného a starají se pouze o fanouškovské choreografie během zápasu. Ke zmatení těchto pojmů v českém prostředí přispívá i skutečnost, že některé skupiny chuligánů mají slovo ultras ve svém názvu.

Smysl hooligans skupin

Smyslem chuliganských skupin nebývá klasické fandění svým klubům, respektive je toto fandění přeneseno do zcela jiných sfér, kdy „zápas“ v pojetí hooligans skupin není samotné utkání, ale bitka mezi gangy soupeřících fotbalových týmů týmů. Bývá označována jako tzv. „Třetí poločas“. V současné době se hooligans jednotlivých týmů domlouvají na střetech spíše mimo stadiony na smluvených místech, důvodem je hlavně utajení před policií. Bývají domluvení nejen na místě, ale i na způsobu boje, počtu účastníků… Mnoho členů hooligans skupin bere za protivníky čistě jen jiné gangy a mezi „normálními“ fanoušky výtržnosti nevyvolává.

Organizace skupin

Každá skupina má svého(své) vůdce, většinou jimi bývají ti starší, kteří poté „zaučují“ mladíky ve svých řadách. Často se také může stát, že se spojí i dva různé celky z jiných sportovních klubů a utvoří tzv.družbu a společně si pomáhají a bojují proti ostatním klubům. Nemusí se jednat vždy o spojení jen dvou klubů. Z fotbalového chuligánství se tak stal velký fenomén, jednotlivá uskupení mohou být vysoce organizována, mezi (i znepřátelenými) tábory funguje jakási diplomacie, existují různé pakty o neútočení – smíry. Mezi skupinami chuligánů existují i určitá nepsaná pravidla, která jen dokazují organizovanost a domluvu, jedná se především o chování před policií, vyznávání “fair-play” v boji, někteří chuligáni též považují za prohřešek napadání normálních fanoušků, či útěk z boje.

Kultura

V současnosti existuje množství filmů, knih, zinů, atd. Nemluvě o internetových webech, kterých je nespočet. Mezi chuligány jsou oblíbené i různé značky oblečení ať už české nebo zahraniční (Thor steinar,Everlast,Grassel,Nibelung,…)

Náš tip -  film Proč? kniha Hoolifan

Hooligans-Ultras

Ultras a Hooligans skupin jednotlivých klubů je pokaždé jiná, někde se vzájemně prolíná, zatímco jinde mohou vůči sobě oba tábory vystupovat nevraživě. Existuje mýtus, že Hooligans jsou Ultras a naopak!